Jaký je rozdíl mezi dysgrafií a dysortografií?

 Mezi těmito poruchami je drobný, mnohdy nepatrný, rozdíl a rozpozná to skutečný odborník pomocí speciálních testů a zadání. Dysgrafie je v podstatě porucha grafického projevu, tedy, jak dané písmo, ale i kresba, vypadá. U žáků sledujeme především styl psaní. Tedy jak při psaní sedí, jakým způsobem drží psací náčiní (pozor u drápovitého držení, to s touto poruchou nesouvisí, většinou se jedná o nesprávné držení pera u leváků), a pak samozřejmě samotné psaní. Zdali žáci dodržují tvar a velikost písmen (např. malé psací e a l je na stejné úrovni), dodržování řádek, psací tempo, obtížné vybavování písmen, při psaní sledují svou píšící ruku a ne papír atd. Dysortografie je laicky řečeno písemná dyslexie, takže se objevuje vynechávání písmen či celých slabik, záměna měkkých a tvrdých slabik (např. divadlo dyvadlo), vynechávání diakritiky (špatné sluchové rozlišování), při přepisu záměna tvarově  podobných písmen jako jsou b,d,p nebo m,n. Týká se to ale i samohlásek a to a anebo ae. Samozřejmě, ale každá z těchto poruch má projevy i z té druhé.

Jak poznám, že moje dítě tuto poruchu má?

Jako prvotní by si nesrovnalostí a rozdílů měl všimnout samozřejmě vyučující a rodič. Pokud např. s dítětem píšu doma diktát na procvičení, nadiktuji mu slovo dýka a dítě strašně dlouho přemýšlí, jaká je to slabika, dle sluchu, tak už je někde problém. To samé při rozlišování krátkých a dlouhých samohlásek. Také pokud mají za úkol přepsat text z učebnice a objevují se zde výše zmíněné obtíže, je potřeba informovat třídního učitele, který může daný problém konzultovat se školním speciálním pedagogem a následně s PPP. Pokud se tyto obtíže objevují již v polovině 1. třídy, jednat okamžitě a nic nezanedbat. Je rozhodně lepší, pokud se bude jednat o zbytečný poplach, než něco zanedbat.

Jaký počet žáků s těmito specifickými poruchami učení se v populaci vyskytuje?

Nikde není jasně dáno, kolik dětí a žáků trpí zrovna těmito poruchami. Obecně by se ale dalo říci, že žáků s dyslexií, dysgrafií, hyperaktivitou a dalšími vývojovými poruchami učení je v ČR okolo 300 tisíc. Nicméně ne všechny mohou být diagnostikované, ne o všech se ví. Já si osobně myslím, že je jich daleko více, když připočteme i žáky SŠ, u kterých ještě nebyla taková možnost diagnostiky, jako nyní.

Jak můžeme vzdělávání žáku s těmito problémy usnadnit?

Krácení diktátů, doplňovačky, krácení zápisů z matematiky, poskytnutí výpisků z naukových předmětů, na 2. stupni ZŠ možnost psát na PC či tabletu (poznámky z hodiny). Pokud je potřeba napsat kontrolní diktát, tak následné ústní prozkoušení z pravidel (tito žáci pravidla znají, ale z časového presu nepřemýšlí nad gramatikou, ale spíše, aby dané slovo či větu napsali). Hodnotit gramatické chyby a ne specifické, aspoň tam, kde to lze. Spolupracovat se  školním speciálním pedagogem a domluvit hodiny reedukace. Využívání didaktických pomůcek (desky na rozlišování měkkých a tvrdých slabik, bzučák na dlouhé a krátké samohlásky…). Při výtvarné výchově volit činnosti, o kterých víme, že je žák zvládne a že ho zaujmou. Hrozí totiž, že žák získá při ČJ a VV nechuť a bude demotivován.

 Co mohou udělat rodiče?

Obrátit se na třídního učitele a školní poradenské pracoviště. Školní speciální pedagog disponuje speciálními testovými metodami, které mohou odhalit přítomnost této poruchy a může se s rodiči domluvit na pravidelném nácviku eliminace jeho obtíží (reedukace). Neváhat a obrátit se na poradnu, nejen kvůli úlevám, ale především získají rady a pomoc, jak s žákem pracovat i doma.